Jak získat nepatrnou představu o Duchu Svatém
Představte si kapku rosy, jak se třpytí na okvětním plátku,
představte si ptačí zpěv za úsvitu nového jarního rána,
představte si smích maličkého dítěte,
představte si majestátnost horského vrcholu,
nekonečná sněhová pole,
která se pod dotykem vycházejícího slunce barví do růžova,
představte si bujarost Rachmaninovovy symfonie,
zvolna sílící zvuk saxofonu v podchodu metra,
nezkrotnost vln, které se na zpěněném moři tříští o útesy,
představte si to nejmodřejší italské nebe,
ten nejčervenější západ slunce v Africe,
tu nejzelenější alpskou louku,
představte si milující pohled matky
upřený na dítě, které se zrovna dívá jinam,
silné paže otce, které vyhodí synka do výšky,
představte si pomíjivou vůni šeříku a čerstvě utržené květiny,
teplou vůni právě upečeného chleba a sladkou chuť broskve,
představte si bublání pramínku a moc bouře...
… a budete mít (úplně nepatrnou) představu o Duchu Svatém.
Duch Svatý nás vyvádí ze zajetých kolejí
Vybrat si Ducha svatého za instruktora znamená souhlasit s tím, že napnu plachty a nechám ho, aby mě zavál tam, kam on chce. Když jsem se pro to rozhodla, stejně jako apoštolovi Petrovi se pak i mně se, že jsem se zděsila, když jsem kolem sebe uviděla zmítající se moře, a začala jsem křičet: „Už jsme docela dost daleko, ne? Co kdybychom si udělali přestávku?“
Ale Duch Svatý má rád pohyb a nerad nás vidí strnulé.
Ostatně když se podívám nazpět a vidím,
jakou cestu jsem už urazila, mám chuť pokračovat.
Duch Svatý nás vyvádí ze zajetých kolejí,
Duch Svatý nás postrkuje.
A zároveň je také tím, kdo nás obnovuje.
Žít každý den s Duchem Svatým znamená naučit se důvěře,
zvolit si život v radosti a zajet na hlubinu.
Nebojme se
zvát ho
do našich životů.
